Drobečková navigace

Úvodní stránka > Památky a zajímavosti > Významní rodáci

Vzpomínka na prof. MUDr. Jana Janošíka

Profesor MUDr. Jan JanošíkV roce 2007 uplynulo 80 let od úmrtí významného a slavného rodáka naší obce prof. MUDr. Jana Janošíka, profesora Karlovy univerzity a zakladatele české anatomické školy. V obecním časopisu Triangl v r. 2002 na něj vzpomínala vrbátecká kronikářka Eliška Hlačíková takto: „V naší obci, na domě č. p. 1 je umístěna nenápadná pamětní deska, která připomíná, že jde o rodný dům Jana Janošíka, profesora Karlovy univerzity. Co nám dnes říká tato pamětní deska a jméno na ní napsané? Profesor MUDr. Jan Janošík patří k nejvýznamnějším rodákům naší obce. Měli bychom vždy vzpomínat na ty, kteří nešli životem beze stopy, měli bychom vědět o těch, kteří za sebou zanechali významné dílo, oceněné nejen u nás, ale i v zahraničí“. Příbuzný prof. Janošíka - Jan Janošík z Brna, mi nedávno poskytl zajímavé informace, jenž dosud nebyly nikde publikovány, o které bych se s vámi rád v této výroční vzpomínce podělil.

Prof. MUDr. Jan Janošík se narodil 26. června 1856 ve Vrbátkách. Jeho rodiče žili v usedlosti č. p. 1, kde je otec Jan uváděn jako šenkýř-hostinský, od roku 1874 jako rolník-pololáník. V roce 1872 zemřela jeho manželka Františka a ovdovělý Jan se 11. 4. 1873 znovu oženil s Pavlínou Klemšovou, dcerou Petra Klemše, sedláka z Blatce a jeho manželky Marie, rozené Přecechtělové. Otec profesora Janošíka zemřel ve Vrbátkách v roce 1900, jeho druhá žena Pavlína v roce 1908.

Přesto, že prof. Janošíkovi zemřela matka, když mu bylo pouhých 16 let, úspěšně dokončil svá gymnasiální studia maturitou na Slovanském gymnáziu v Olomouci v roce 1877. Další roky studií na lékařské fakultě v Praze vrcholí promocí roku 1882.

V roce 1883 se MUDr. Jan Janošík stal docentem histologie a embryologie a v roce 1887 přednostou ústavu histologicko-embryologického. Roku 1894 byl jmenován profesorem anatomie a přednostou anatomického ústavu po prof. Václavu Steffalovi, který byl až do své smrti prvním přednostou obnoveného českého anatomického ústavu. Je třeba připomenout, že v roce 1882 byla univerzita rozdělena na dvě části, s vyučovacím jazykem německým a českým a obě univerzity byly rovnoprávnými pokračovatelkami Karlo-Ferdinandovy univerzity.

Česká lékařská fakulta zahájila svou činnost v roce 1883. Teoretické ústavy české lékařské fakulty byly umístěny v Praze v Kateřinské ulici. Prof. MUDr. Jan Janošík si hned od počátku své učitelské působnosti uvědomoval, jak těžce na české mediky doléhá nedostatek českých učebnic; učebnice cizojazyčné byly českým studentům nesnadno přístupné jazykem i duchem. Svoji první úplnou českou lékařskou učebnici nazval „Histologie a mikroskopická anatomie“. Jeho nejznámějším dílem je „Anatomický atlas ku studiu a praktické potřebě“, jehož první vydání vyšlo  v roce 1897 nákladem autora, další vydání pak v letech 1898-1904. Celkem zpracoval a vydal 37 publikací, kromě češtiny také v němčině a francouzštině.

V roce 1890 se stal mimořádným členem České akademie věd a uměnía v roce 1902 byl zvolen jejím sekretářem. Tuto funkci vykonával do roku 1920. Kromě jiného byl také ředitelem Českého vzdělávacího tělocvičného kurzu, v němž přednášel tělovědu, dále členem, a později do r. 1923, i předsedou zkušební komise pro učitele tělocviku na středních školách. Na Umělecko průmyslové škole a na Akademii výtvarných umění učil plastické anatomii.

Funkci děkana české lékařské fakulty zastával v letech 1898-1899 a 1913-1914. V letech 1910-1911 byl rektorem Karlovy univerzity. Jako profesor anatomie působil na univerzitě až do r. 1926, tedy plných 42 let. Zemřel 8. května 1927 v Praze, kde je také na Olšanském hřbitově pochován.

Na jeho působení, práci i lidské vlastnosti vzpomíná jeho dlouholetý asistent a spolupracovník prof. MUDr. Karel Weigner takto: „V osobnosti Janošíkově se zračily povahové rysy jeho rodného kraje; byl uzavřený, nesnadno přístupný. Měl sklon k pesimistickému nazírání na kvalitu lidí, byl nedůvěřivý a vzácný dar života – přátelství, chápal po svém způsobu. Život není složen jen ze samých kladů; je již údělem člověka, že mu do brázdy života padne símě plevelu, náhodou nebo vhozeno vědomě lidmi nedobrými. Vyrůstá z něho býlí nelásky a sváru. Toto býlí, bohužel, Janošík vytrhovat neuměl. V každém oboru své působnosti prof. Janošík – vědecký badatel, vysokoškolský učitel, přednosta ústavů a ředitel – šel životem s láskou k svému povolání, s opravdovým pochopováním povinnosti, neúnavně pilný, svědomitě rozvážný, přímočarý a s citem pro obecné dobro.“ 

Kronikářka Eliška Hlačíková končí své pojednání o profesoru Janošíkovi přáním, abychom si až půjdeme kolem pamětní desky tohoto vrbáteckého velikána, s pýchou vzpomněli, jaká osobnost se skrývá pod tímto jménem.

Použitá literatura:
Eliška Hlačíková, in: TRIANGL 2002
Jan Janošík, Brno - osobní archiv
Doc. MUDr. Milan Slavětínský, CSc.: Prof. MUDr. Jan Janošík, zakladatel české vědecké anatomie
Prof. MUDr. Karel Weigner, in: Časopis lékařův českých č. 26. R. 1916

Mgr. Anežka Dohnalová

František Zgoda – Karel Křen

Dubanský kněz a spisovatel 

František ZgodaNad jedním z prostých hrobů na dubanském hřbitově stojí pískovcová Boží muka, u které sedí hanácké děvčátko. Dojemný náhrobek působí mile a klidně, jako letní podvečer v širém poli. Nepodobá se tragickým Pietám, protože kněz, který pod ním už sto let odpočívá, skrýval bolest za laskavým úsměvem a trápení za veselými názvy svých povídek. „Dobré panáček1) Zgoda“, vzpomínávala na něj moje prababička, kterou prý oddával, zatímco čtenáři dobových „kukátek“  z venkovského života mu říkávali „ten veselé Křen z Doban“.

František Zgoda se narodil 29. listopadu 1861 v Kojetíně. O svém dětství vypravuje:2) „Můj otec nebožtík, odplať mu Pán Bůh nebem za všecko dobré, byl svého řemesla krejčím a jehlou živil nás, chudák, sedm dětí, a když byla kolikráte bída veliká, šil pro obchodníka žida v Prostějově. Nosili jsme ušité šaty v uzlech na zádech po silnici přes Klenovice do Prostějova do toho domu, co stojí blíže kostela Milosrdných bratří. Před domem jsou dosud řetězy. Co jsem se kolikráte na těch řetězech naseděl a naplakal hladem.“ Obecnou školu vychodil ve svém rodišti a celý život s  vděčností vzpomínal na kojetínského faráře Anatola hraběte dOrsay a kaplana Josefa Kubánka, kteří ho připravili ke gymnaziálním studiím v Olomouci:

 „Pan hrabě, jak mu tehdy u nás říkali, měl nás, ministranty, rád a svou lásku a přízeň mně zachoval i jako studentu, bohoslovci a knězi. Chudák, stařeček dobrý! Byl už bílý jako holoubek a povahu měl vpravdě holubičí a štědrost byl vtělená a šlechtic v pravém slova smyslu. P. Josef učil nás zdarma a učil nás rád. Šest nás vypravil na studie do Olomouce, sám s námi jel k tehdejšímu řediteli, slovutnému Janu Kosinovi a staral se o nás jako matka“.

Nadaný student absolvoval Slovanské gymnázium v roce 1883, navzdory existenčním těžkostem. Od třetí třídy si přivydělával doučováním spolužáků a na radu nejbližších chtěl dokonce přestoupit na učitelský ústav, aby byl se studiemi dříve hotov. Třídní profesor Kořínek si pozval Františkova otce do školy a přesvědčil ho, aby syna na studiích ponechal, že se mu postará o „dobré hodiny a obědy“. Zgoda už jako dubanský kaplan vzpomíná: „a Franta zůstal na gymnasiu, a ač někdy neměl skoro nic jiného jako kousek suché kůrky, byl stále zdráv a vesel a sytil se tou různou gymnasiální vědou“.Když byl v pátém ročníku gymnázia, otec zemřel a ustala i skromná podpora z domova. V autobiografické postavě „Čtveráka“ v povídce „Po matuře“, vypravuje: „V poledne vzal klobouk a knihy a na otázku kam jde, říkával, že k obědu, a on zatím stydě se, že k obědu ničeho nemá, raději si zašel v poledne někam za město, ulehl do vonné trávy a rozvažoval.“

Celoživotní přítel a spolužák Josef Vévoda v Životopisném nástinu K. Křen uvádí: „Byl nevšedně nadaný, pro svou veselost a dobrosrdečnou povahu ve společnosti oblíbený, byl by se snad i někdo našel, kdo by ho na univerzitních studiích byl podporoval, on však se rozhodl pro povolání kněžské“.

František Zgoda vstoupil v roce 1883 do semináře a začal studovat bohosloví. Zkoušky absolvoval s dobrým prospěchem, zpíval na kůru, učil se hrát na harmonium – a nezanedbával ani veselý život studentský. Ve volných chvílích začal s nadšením psát a brzy i publikovat. 24. března 1885 vydal v Kroměřížských novinách povídku „Jak si strýček Škrtil vytančil nevěstu“ a poprvé použil podpis K. Křen, neboli „Kojetínský Křen“. Zkratku K. později nějaký sazeč doplnil na jméno Karel a Zgodův pseudonym byl na světě.

5. července 1887 byl František Zgoda slavnostně vysvěcen a umístěn jako druhý kaplan do německé farnosti „Koldštýn“ (Goldenstein). Místní čtyřtřídní a šest přespolních škol v deseti přifařených obcích obcházel pěšky - však také hořce žaloval v dopisech přátelům: „22. 10. 1887 - Zima je už nyní hanebná a sněhu plné hory!“K „německým“ horám věru nepřilnul, protože místní pohlíželi na českého kněze jako na cizáka, duchovní správa mezi dělníky při stavbě železniční dráhy z Hanušovic do Hlucholaz jej však inspirovala k intenzivní a plodné literární tvorbě.

Brzy se na něj usmálo štěstí a František Zgoda byl 2. července 1889 přeložen na faru v Dubanech. Příteli Vévodovi nadšeně píše: „Na té Hané je to, synku, jak v nebi na kraji, co se týká života. Lid dobrý a zbožný, kněze si váží, společnost slušná, Prostějov od nás hodinu, Olomouc dvě hodiny, tož co si, duše má, žádáš více? A cesty do škol jako na dlani a pak, co je hlavní věc, člověk je mezi svými, a věř mně, když jsem zde poprvé celebroval a slyšel po dvou letech v kostele zase český zpěv, bylo mně skoro do pláče.“ Na nádraží ho přivítali farníci s bryčkou, ale v Dubanech ho čekalo zklamání. Farář si žádného kaplana nepřál a dveře fary před ním zůstaly zamčeny. Díky Zgodovi, který vždy  raději ustoupil, aby „v domě byla dobrá shoda“ a jeho dobrácké povaze, se všechno nakonec urovnalo, ale první plat dostal až po čtyřech měsících. Smutek z uvítání na faře brzy smazaly dojmy z dubanského chrámu Páně a „dobré panáček Zgoda“ přilnul ke svým farníkům, stejně jako oni k němu. Křen miloval zejména děti a staré lidi. S dětmi rád dováděl a ve svých črtách a povídkách zvěčnil spoustu společných rozhovorů a taškařic. Mladým chasníkům prý často vštěpoval: „Kdo do dvaceti roků ničemu se nenaučí, do třiceti ničím není, do čtyřiceti nic nemá, s tím je konec! Ten ať vezme míšek a může jít žebrat!“Děvčata učil zpěvu a vlasteneckým veršům, které i sám skládal. Vévoda uvádí: „Pokud byl Křen zdráv, těch prvních dvanáct let svého pobytu na Hané, uplatňovala se veselá jeho povaha v jeho spisech i jeho životě. Rád se radoval s radujícími, ale pro trpící měl vždy srdce soucitné. A z těch radujících se, měli u něj přednost studenti.“František Zgoda nezapomínal na krušná mladá léta, studenty podporoval, zval je k sobě a hostil jak mohl, a také proto byla jeho kapsa pořád prázdná. Svůj vztah k penězům a majetku ostatně popisuje slovy: „U mne jakoby měly peníze odlétavá křídla. No, ostatně pobudem, přebudem, světa nepřebudem, a Pán Bůh má víc, než rozdal“.V říjnu 1890 se stal administrátorem sousední fary v Bystročicích a vzal si k sobě maminku, aby se o ni ve stáří postaral. Ta však náhle umírá a Zgoda se hned zjara dalšího roku vrací do Duban.

V  této době začal vedle svých kaplanských povinností často kázat v Dubu na Moravě, kde hanáčtí poutníci rádi naslouchali jeho vlasteneckým promluvám. Získal tehdy mnoho dobrých přátel, ale také, jak už to bývá, nepřátel. V česko–německém boji o politickou moc v Prostějově v roce 1891 byl Zgodův hlas na mnoha místech mocně slyšet a řádky z jeho břitkého pera byly příliš často vidět na to, aby se mladý český kněz nedostal do potíží. Vévoda uvádí, že prostějovští Židé a Němci Zgodu žalovali pro pobuřování za jeho kázání na téma: „Hej Slované, ještě naše slovanská řeč žije“ a nikdo z „našich“ se ho nezastal, kromě kancléře Dr. Kohna. V roce 1892 se stal Dr. Kohn arcibiskupem a František Zgoda jeho horlivým zastáncem proti odpůrcům, m.j. z řad tzv. katolické moderny, v čele s Karlem Dostálem–Lutinovem. Tehdy propuká u dubanského kaplana choroba, kterou popisuje v dopisech přátelům: „Dostal jsem tu zlou moderní nervositu. Není to vlastně nic a je to přece hrozné. Člověk má stále jakýsi nepokoj.“ Zgoda jezdil, když mu to finanční poměry dovolily, s touto nemocí z nervového vypětí do lázní v Luhačovicích, ale brzy se přidalo i onemocnění žaludku a nakonec i jater. Neustává v horečné literární tvorbě, publikuje v olomouckém Našinci, Míru a Moravanovi, brněnském Hlasu, v prostějovských Hlasech z Hané a  v časopise Ječmínek, který sám v letech 1900–1905 redigoval.

Náměty pro své povídky a obrázky ze života sbíral od mládí především při besedě po hospodách. Měl–li pár grošů, rád rozdával „viržinka“ a hostil „na usmířenou“ sousedy, které žertem „strčil do novin“; mnohé črty mají námět i z prostředí cukrovarské „kantyny“ a prostějovského hostince „Pod žudrem“. Byl rád, když se stolovníkům „jazyky pěkně rozvázaly“, poslouchal a poznamenával si vtipná rčení a příhody. Legendární „strýček Čásek“, který je hlavní postavou nejznámější sbírky povídek „Strýčkovy rozumy“ měl ostatně také svou živoucí předlohu v Křenově spolustolovníkovi u nedělního piva v dubanské hospodě.

Těžké mládí, přepracovanost, nervové vypětí a špatná životospráva vedly k nevyléčitelné nemoci, které František Zgoda ve věku 46 let po krátkém zápase podlehl. Zemřel na dubanské faře 18. února 1907. „Při umíráčku plakali všichni, muži, ženy i děti,“uvádí Vévoda. Nevídaný pohřeb doprovázelo na 40 kněží z blízka i z dáli, nesčetný zástup farníků, ctitelů, sedláků, studentů i žebráků. Jak žil, tak opustil tento svět. S čistým srdcem a prázdnýma rukama.

Po jeho smrti vyšla v národních časopisech řada vzpomínek, z nichž nejméně laskavá od již zmíněného představitele katolické moderny prostějovského kněze F. Dostála–Lutinova bývá nejčastěji citována i soudobými literárními historiky. Lutinov zde nazývá Křena imitátorem a pokračuje: „Křen nevzdělával se na velikých vzorech, nedovedl vytvořit velkého díla o Hané, ale i za ty třísky musíme mu býti vděčni!“ Tyto „třísky“ byly po Křenově smrti souborně vydány nákladem občanské tiskárny v Brně v podobě 14 svazků povídek a nalezneme v nich tolik nelíčeného dobového humoru a člověčiny, že i dnes se příhodami hanáckých strýčků a tetiček leckdo pobaví.

Pražská Národní politika uveřejnila spolu s dalšími listy rekviem, s kterým nezbývá než souhlasit i po stu letech: “Patřil ke kněžím, kteří po vzoru starých našich buditelů – kněží spojovali souladně úřad svůj s prací spisovatelskou. Sám miloval žert a vtip. Obyčejně býval veselým, pokud mu to jeho povolání dovolovalo, a tu přečasto s jeho rtů znělo zamilované jeho rčení: „Hébéte se, šose moje, šak mám doma ešče dvoje“. Co to znamená? To bych skoro zapomněla napsat! Ten „dobré panáček Zgoda“ si totiž rád zatančil na každé „hanácké svajbě“.

1) „panáček“- kaplan 

2) použité citace: Josef Vévoda: Životopisný nástin K.Křen, OT v Brně 1927

Mgr. Anežka Dohnalová

Stránky zdarma

Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.vrbatky.cz

Registrujte se zde

19. 10. Michaela

Zítra: Vendelín

Návštěvnost stránek

233478